KRÁTKÉ POVÍDÁNÍ O NOVODOBÉ HISTORII TIBETU

"Do Lhasy cizinci dlouhá staletí nesměli. Stará tibetská věštba praví, že cizinci jednou přinesou zkázu městu a celé zemi, a tak jim Tibeťané ve vstupu do Zakázaného města bránili. Ať už byl Tibet pod vlivem britských (po 1. světové válce) nebo amerických úřadů (na krátko po 2. světové válce), Lhasa byla stále tajemná, i když dveře byly už pootevřené. Cizí mocnosti respektovaly svéráznou kulturu Tibetu a přestože se občas pletly do jeho politických a tím i náboženských věcí, nijak zásadně jeho historickou kontinuitu nenarušily. Všechno se změnilo až vpádem čínských vojáků, kteří 9. září 1951 vpochodovali do Lhasy, aby započali barbarské dílo zkázy, které dosud neskončilo.

Příchodu tisíců Číňanů do Svatého města předcházela potupná "smlouva o mírovém osvobození", podepsaná tibetskou delegací v Pekingu v květnu 1951. V době podpisu smlouvy už byla část Tibetu obsazena a vlády zemí celého světa i OSN na zoufalé prosby o pomoc víceméně mlčely. Členové tibetské delegace snad doufali, že dají-li Číňanům najevo, když už neměli na vybranou, určitou vstřícnost, čínské úřady budou milosrdnější. Mýlili se.

Statisíce vojáků nejdříve, a to velmi rychle, celou zemi vyjedly a nastal nedostatek. Šok mírumilovných Tibeťanů zvýšilo zatýkání vážených tibetských osobností, násilné deportace mnichů a vůbec tibetského obyvatelstva do Číny a hromadné přesídlování Číňanů do Tibetu. Cílem bylo udělat z Tibeťanů národnostní menšinu v jejich vlastní zemi, což se podařilo. Dnes zbyla ve Lhase z původního obyvatelstva třetina. Zásadní a nekompromisní útok Číňanů byl namířen na náboženství, tedy na samý kořen tibetské kultury. To, co do Tibetu přitahovalo a stále přitahuje cestovatele a duchovní hledače z celého světa, právě to mělo být dokonale vymýceno, a na vyprázdněné místo ve vědomí obyvatel měl být naroubován komunistický štěp. Ukázalo se, že to není tak snadné.

Oddanost víře v kraji, kde i loupežníci jsou hluboce zbožní lidé, nelze zbraněmi zahubit. Velikou posilou a nadějí byl týranému obyvatelstvu dalajlama v exilu. Uctívanému duchovnímu i světskému vůdci, ač původně nechtěl o odchodu ze země ani slyšet, se podařilo uprchnout dřív, než jej Číňané stačili zatknout a deportovat do Číny, aby o něm už nikdy nikdo neslyšel, jak to udělali i s jinými tibetskými představiteli.

Dalajlamův odchod nebyl dobrovolný. Odmítal opustit svůj národ v jeho nejtěžší chvíli, i když ho vysocí tibetští hodnostáři varovali, že zůstane-li, nepřežije. Nakonec museli spor rozhodnout bohové. Při obřadném losování ANO-NE, které lamové uspořádali, bozi určili, že dalajlama musí Tibet opustit.

"Do Lhasy vpadly rudé gardy a terorizovaly obyvatelstvo mnoha různými způsoby. Byla odstřelena všechna zvířata - dokonce i ptáci na nebi. Takové počínání je pro věřícího buddhistu zcela nepředstavitelné… Z celkového počtu 3500 chrámů a klášterů zůstalo zachováno pouhých 13, mezi nimi symbol Lhasy - palácový hrad Potála." To je svědectví rakouského horolezce, spisovatele a blízkého přítele součastného dalajlamy Heinricha Harrera, který ve Lhase čínskou invazi zažil, a viděl, o třicet let později, i její následky.

Na místě, kde se pod dalajlamovým sídlem Potálou rozprostíraly krásné zahrady, stojí šedivé vojenské baráky. Tisíce vydrancovaných klášterů se změnily v trosky, mezi nimi i slavná pevnost v Žikace. Posvátná místa v horách i v údolích byla cílevědomě pustošena. Co nepadlo rukou čínského vojáka, devastuje cizinecký ruch. I čas stojí na straně devastace hmotných statků i vědomí lidí. Dnešní mladá tibetská generace už nosí šaty podle čínské módy a o svém kulturním dědictví toho příliš mnoho neví.

Podle zpráv cestovatelů se poměry v zemi od smrti Maa stále zlepšují. Nicméně, stále je to okupovaná země. Nikdo dosud neví, co z pokladů, materiálních i duchovních se podařilo zachránit a co už svět nikdy nespatří.

 

Smíme-li doufat, že alespoň část písemných památek čínskému běsnění unikla, prastaré umění lidových šamanů, ta podivná směsice pověr, pochybných praktik a skutečného vědění bönů, které běžně nebylo písemně zaznamenáváno, může vzít brzy za své. Odehrávalo se zásadně vně zdí klášterů, mimo centra oficiálního náboženství. Jsou to živé pozůstatky původní, starobylé tibetské kultury z dob před tím, než se v ní objevil buddhismus. Je-li mu souzeno zmizet ze světa, pak se my, lidé stojící na prahu jedenadvacátého století, právě díváme na zánik celé jedné unikátní, netechnicky se rozvíjející civilizace, stejný, jaký připravili Evropané původním obyvatelům Ameriky o několik století dříve."

Není dvojího utrpení,
jedno, které se děje nám a nějaké jiné,
vzdálené, které se děje jim.
Je jen jedno utrpení - nás lidí.
Ať je to kdekoliv na zemi.

A my se můžeme postavit na odpor.
Třeba jen tím, že vyjádříme svou účast.
Svou tichou láskyplnou solidaritu.

Zdroj: http://protibet.org